ZÁKLADNÍ TECHNIKY KARATE

 

Text: René Gabesam

 

 

Postoj zenkutsu dachi

Postoj zenkutsu dachi (zenkucu dači) je jedním z nejdůležitějších postojů v karate. Je to typický útočný postoj. Slouží jako cílový postoj pro většinu úderů a krytů, tedy jako postoj do kterého se má karatista dostat v závěru prováděné techniky. Jestliže je řečeno, že zenkutsu dachi slouží jako cílový postoj pro údery a kryty, neznamená to, že by se tyto údery a kryty neprováděly i v jiných postojích, ale zenkutsu dachi je jedním z nejčastějších postojů. Proto je také v zenkutsu dachi nacvičována na trénincích většina technik karate. Postoj je poměrně dlouhý, je délka se udává na tři délky chodidla, šířka postoje má být na šíři ramen, přední noha pokrčená, zadní noha natažená, váha těla dvě třetiny na přední noze. Díky geometrii tohoto postoje, má vysokou stabilitu v předozadním směru a lze v něm velmi dobře působit energií směrem v před. Proto je vhodný pro útočné techniky směřované dopředu a tento postoj je také nazýván útočným postojem.

 

 

 

Postoj nekoashi dachi hanmi, nekoashi dachi mahanmi a kokutsu dachi

Postoje nekoashi dachi hanmi (nekoaši dači hanmi), nekoashi dachi mahanmi a kokutsu dachi (kokucu dači) jsou do jisté míry podobné postoje a jejich použití je také obdobné. Jsou to postoje, pro které je typické, že mají váhu na zadní noze a jsou směrem vzad dosti pevné. Proto jsou vhodné pro blokování a obranné akce a proto jsou označovány jako obranné postoje. Postoj nekoashi dachi hanmi je dlouhý přibližně na délku dvou až tří chodidel, chodidla jsou navzájem v pravém úhlu a to tak, že pata zadní nohy leží na prodloužené ose přední nohy. Přední noha je na špičce, váha těla je z 80% na zadní noze. Vytočením chodidla zadní nohy o dalších čtyřicet pět stupňů ven, do ještě většího úhlu vznikne podobný postoj nekoashi dachi mahanmi. Když v postoji nekoashi dachi hanmi položíme přední nohu celým chodidlem na zem (váha 70% na zadní noze a 30% na přední) vznikne postoj kokutsu dachi.

 

 

 

Postoj shiko dachi a kiba dachi

Postoj shiko dachi (šiko dači) a kiba dachi jsou boční postoje, mající vysokou stabilitu v bočním směru. Pro svojí mimořádnou pevnost v tomto bočním směru se často tyto postoje používají pro obranu, kdy stojíme bokem k soupeři. Postoj shiko dachi je dlouhý asi stejně jako zenkutsu dachi (správněji bychom měli hovořit o šířce postoje místo délky, ale protože se postoj používá při postavení bokem k soupeři, lze hovořit o délce), obě nohy jsou pokrčené, váha je na obou nohou stejná, takže těžiště těla je uprostřed, postoj je vlastně osově souměrný. Chodidla v postoji shiko dachi svírají navzájem pravý úhel, tedy vůči přední straně těla svírá každé chodidlo úhel čtyřicet pět stupňů. Vytočíme-li v postoji shiko dachi chodidla rovnoběžně, vznikne obdobný postoj kiba dachi.

 

 

 

Postoj nekoashi dachi shómen

Postoj nekoashi dachi shómen (nekoaši dači šhómen) je tak zvaný kočičí postoj (neko znamená kočka), protože připomíná kočku nakrčenou a připravenou ke skoku. Většinou se označuje pouze jako postoj nekoashi dachi, ale označení nekoashi dachi shómen (čelní kočičí postoj) jej blíže vymezuje vzhledem k dalším takzvaným kočičím postojům jako například vzhledem k nekoashi dachi hanmi (boční kočičí postoj). Postoj nekoashi dachi shómen je ve srovnání s postojem zenkutsu dachi daleko kratší, přední noha je pouze o délku jednoho chodidla předsunutá před zadní nohu. Přední noha je na špičce, což je právě charakteristické pro již míněné kočičí postoje, váha těla je na zadní noze, chodidla směřují do předu.

 

 

 

Postoj kamae dachi – volný bojový postoj

Postoj kamae dachi je skutečný bojový postoj (bojový střeh), v kterém se odehrává bojová situace, tedy boj s protivníkem. Běžně se tento postoj nazývá zkráceným názvem pouze kamae (je ale třeba mít na paměti, že označení kamae se používá také pro střeh pouze rukama, které zaujmou bojový střeh před tělem a postoj při tom může být třeba zenkutsu dachi). Bojový postoj kamae je do jisté míry jakýsi protiklad k ostatním postojům, jako například zenkutsu dachi, nebo nekoashi dachi hanmi. Tyto ostatní postoje se někdy označují v protikladu ke kamae jako postoje klasické a slouží jako cílové postoje pro vykonání konkrétní techniky, například úderu. V takovémto cílovém postoji jsou geometrické poměry těla nejvhodnější pro co nejúčinnější přenesení síly do dané techniky. V těchto takzvaných klasických postojích také probíhá většina nácviku základních technik, včetně cvičení sestav, takzvaných kata, protože v tomto nácviku jde především o danou cílovou polohu. Tyto klasické postoje představují optimální cílovou polohu těla pro konkrétní techniku, jsou ale nevhodné pro rychlé přemisťování a častou změnu polohy těla a přizpůsobování se nejrůznějším bojovým situacím. Pro optimální reagování na neustále se měnící bojovou situaci je právě vhodný volný bojový postoj kamae. Je přitom jedno, jestli se jedná o boj reálný (sebeobranu), cvičný na tréninku anebo sportovní zápas (soutěž). Z volného bojového postoje kamae, v kterém je karatista schopen pružně reagovat na neustále se měnící situaci, se přechází do klasických cílových postojů pro vykonání konkrétní techniky a poté zpět do kamae. V kamae jsou obě nohy mírně pokrčené, váha je přibližně na obou nohou stejná, těžiště těla zhruba uprostřed postoje, délka postoje asi na délku dvou chodidel (o něco kratší než zenkutsu dachi), šířka postoje asi na šíři ramen. Je ale potřeba si uvědomit, že toto je pouze jakási základní varianta kamae, protože skutečné kamae je značně variabilní a neustále se jeho konkrétní podoba přizpůsobuje stále se měnící bojové situaci.

 

 

 

Další postoje

Kromě výše popsaných postojů existuje ještě celá řada dalších postojů. Za zmínku stojí následující: Sanchin dachi (sančin dači) je postoj na šířku ramen a dlouhý na délku jednoho chodidla, s oběma nohama pokrčenýma přičemž chodidlo přední nohy je vytočené dovnitř. Fudo dachi, též nazývané sochin dachi (sočin dači) vznikne když v zenkutsu dachi pokrčíme zadní nohu a koleno zadní nohy vytočíme ven (takzvaný zakořeněný postoj). Renoji dachi (renodži dači) je postoj přibližně dlouhý na délku jednoho chodidla, zadní noha je vytočená pod úhlem čtyřicet pět stupňů ven, váha těla je rozložená rovnoměrně na obě nohy. Tento postoj má kromě jiného velké uplatnění jako jakési skryté kamae. Tím, že je jedna noha vysunutá vpřed a druhá vzadu, tak postoj umožňuje dostatečnou stabilitu a zároveň možnost pružně reagovat potřebným pohybem a úhyby a zároveň je možné zaujmout k soupeři takové postavení, které alespoň částečně chrání střední linii těla na které jsou citlivé body. Přitom je tento postoj celkem nenápadný (stojíme vlastně jenom mírně vykročeni vpřed) a neprozrazuje tak připravenost k boji. Renoji dachi má proto uplatnění v sebeobranně, v situacích kdy může nastat bojový konflikt, ale není zatím vhodné tuto hrozbu stupňovat zaujetím jednoznačného bojového postoje.

 

 

 

Úder pěstí přední rukou – oicuki (též juncuki)

Přímé údery (direkty) se nazývají cuki. Z hlediska postavení nohou vůči ruce která provádí úder lze úder cuki rozdělit na dvě základní varianty a to na úder z přední ruky – oicuki a úder ze zadní ruky – gyakucuki. Úder z přední ruky oicuki tedy znamená, že úder je veden stejnou rukou, jaká noha je ve předu, například je-li ve předu levá noha, pak oicuki je úder levou rukou. Jiný název pro techniku oicuki je juncuki (džuncuki). Úderovou plochou kterou se provádí úder je čelní strana zavřené pěsti, respektive první dva klouby zavřené pěsti – takzvané seiken.  Základní provedení tohoto úderu je z nápřahové polohy    u těla na boku, takzvaného hikite, po přímce rovně vpřed před tělo. V nápřahové poloze je pěst otočená dlaní nahoru a během úderu rotuje kolem podélné osy o sto osmdesát stupňů tak, aby s dokončením úderu skončila dlaní dolů. Současně s pohybem ruky v před je prováděna rotace boků do úderu, čímž se zvyšuje silový účinek úderu. Dalším zdrojem síly do úderu je pohyb těla. Proto je potřeba zesynchronizovat pohyb ruky, rotaci boků a pohyb těla tak, aby končily všechny v jediný okamžik, ve kterém úder dopadá na protivníka. Kromě této základní varianty oicuki existují ještě četné další varianty, jako například kizamicuki, juncuki notsukomi, nagashicuki a tobikomicuki. Kizamicuki je úder oicuki se zvýrazněnou rotací boků a celé horní poloviny těla tak, že ramena jsou výrazně vytočena do úderu. Juncuki notsukomi (též oicuki notsukomi) je obdobný úder jako kizamicuki, s tím, že je při něm tělo předkloněné dopředu za úderem. Nagashicuki (nagašicuki) je varianta kizamicuki spojená s úhybem těla před soupeřovým útokem tím, že zadní noha provede odkročení (jakoby zametavý pohyb) směrem za záda.

 

 

Úder pěstí zadní rukou – gyakucuki

Úder gyakucuki je úder, který je veden opačnou rukou, než jaká noha je ve předu. To znamená, že je-li ve předu levá noha, pak gyakucuki je úder pravou rukou. U gyakucuki platí obdobně to samé jako u oicuki, pouze se provádí opačnou rukou než která noha je ve předu a tím pádem se také provádí opačná rotace boků. Právě tato rotace boků je důležitý faktor správně provedené techniky, protože dává do úderu značnou sílu, boky musí být v závěru úderu gyakucuki tak zvaně zavřené. Rovněž úder gyakucuki má celou řadu variant.

 

 

 

Tobikomicuki a gyakutobikomicuki – skočení do úderu

Techniky tobikomicuki a gyakutobikomicuki (též tobikomigyakucuki) jsou variantami technik oicuki a gyakucuki spojené s prudkým výpadem přední nohou vpřed do úderu, takže se dá hovořit o skočení do úderu (tobi znamená skok). Toto skočení do úderu má dvojí význam. Za prvé se tímto skočením rychle překoná větší vzdálenost, cílový postoj je většinou velmi dlouhý (něco mezi extrémně dlouhým kamae a zenkutsu dachi) a tak má úder větší dosah, než v běžném postoji. Za druhé se tímto skokem zvětšuje síla úderu, protože při jeho dopadu na cíl působí jednak letící pěst a jednak pohybující se tělo. Techniky tobikomicuki a gyakutobikomicuki mají určitou zvláštnost v tom, že se těmito údery může protivník velmi silně zasáhnout i při pohybu vlastního těla vpřed, tedy ještě v průběhu onoho skoku, kdy zadní noha akceleruje celou techniku vpřed. To má za následek, zejména při úderu zadní rukou, tedy technice gyakutobikomicuki, tu zvláštnost, že v této technice může být zvednutá pata zadní nohy. Některé styly karate považují zvednutou patu zadní nohy za nevýhodnou, protože tato zvednutá noha představuje méně pevnou oporu o zem, ale jiné styly (například wado ryu) tuto techniku považují za výhodnou. Uvážíme-li, že síla této techniky spočívá právě v rychlém odrazu – startu do techniky a pohybujícím se těle v před, pak se zdá, že zvednutá pata zadní nohy je u této techniky na místě, obdobně jako například běžec sprinter též startuje a odráží se ze špiček nohy. Účinnost takovéto techniky je také prokázána praxí v zápasech. Právě takováto technika gyakutobikomicuki je jedna z nejčastějších úspěšných technik ve sportovním zápase.

 

 

 

Další údery

Z ohromného množství celé řady dalších úderů se zmíníme o následujících: Obloukové údery mawashicuki (mavašicuki) a kagicuki jsou údery jejichž dráha je po oblouku (takzvané háky). Mawashicuki (doslova obloukový úder) má delší dráhu s větším dosahem (dlouhý táhlý hák) ve srovnání s kagicuki (doslova hákový úder), který je kratší blízko těla a zaseknutý (krátký zaseknutý hák). Uracuki též nazývané shitacuki (šitacuki) je krátký úder prováděný bez rotace předloktí, který většinou směřuje do oblasti spodních okrajů žeber protivníka. Agecuki  je úder který směřuje zespoda nahoru ( takzvaný zvedák) nejčastěji zespoda na bradu soupeře. Vznikne, když budeme pokračovat v uracuki směrem nahoru. Uraken uchi (uraken uči)  zkráceně nazvané jen uraken je švihový úder pěstí, kde se jako úderová plocha nepoužívá čelní strana pěsti – seiken, ale hřbet zavřené pěsti takzvané uraken. Úder se provádí švihovým pohybem, jakoby prásknutí bičem. Tecui uchi je úder malíkovou stranou zavřené pěsti, takzvaná ruka kladivo. Teisho cuki (tejšo cuki) též nazývané shotei (šotej) je úder otevřenou dlaní, respektive patkou dlaně. Shuto uchi (šuto uči) je sek malíkovou hranou otevřené ruky. Haito uchi je sek palcovou stranou otevřené ruky. Nukite je bodnutí prsty otevřené ruky (doslova ruka kopí). Empi uchi  je úder loktem.

 

 

 

Kop vpřed – maegeri

Maegeri, čili kop vpřed je jeden z nejběžnějších kopů v karate. Provádí se zvednutím pokrčené nohy do nápřahu, koleno by v této fázi kopu mělo být co nejvýše a následným dokončením kopu netažením – vykopnutím nohy vpřed. Důležité je, aby se celý kop včetně nápřahové fáze prováděl jako jediný pohyb. Rovněž je žádoucí, aby po dokončení kopu nebyla kopající noha položena přímo na zem, ale aby byla vracena přes nápřahovou polohu.

 

 

 

Obloukový kop – mawashigeri

Mawashigeri (mavašigeri) je kop po oblouku směřující na soupeře v horizontální rovině. Je to rovněž jeden z nejběžnějších kopů v karate. Zejména ve sportovním zápase patří mawashigeri mezi nejpoužívanější kopy. U tohoto kopu je potřeba vytočit nohu v nápřahu v kyčelním kloubu do horizontální roviny a dokončit tento kop v této rovině. Aby bylo možné vytočit nohu v kyčlích požadovaným směrem, je nezbytné, aby špička stojné nohy směřovala kolmo ke směru kde se nachází cíl, případně tento úhel může být ještě o něco větší.

 

 

 

Další kopy

Rovněž kopů existuje, kromě těch výše popsaných, ještě celá řada a zde se zmíníme alespoň o těch nejběžnějších. Yokogeri (jokogeri) též nazývané sokutogeri je kop stranou. Směřuje do strany, tedy bokem ad těla a úderovou plochou je malíková hrana nohy. Nápřah je vepředu před tělem, stejně jako při maegeri, koleno by mělo být zvednuto co nejvýš. Z této polohy kop pokračuje bokem od těla do strany. Chodidlo by v závěru kopu mělo být natočeno tak, aby malíková hrana, která tvoří úderovou plochu byla přibližně vodorovně se zemí. Kop ushirogeri (uširogeri) je kop vzad směřující za záda. Úderovou plochou je pata. Kop uramawashigeri je kop, který vede po opačné dráze než mawashigeri, jakoby pozpátku. Úderovou plochou je pata, případně celá ploska chodidla. Kop nikacukigeri je obloukový kop ploskou nohy, přičemž špička kopající nohy ukazuje vzhůru. Dráha kopu směřuje po velkém oblouku před tělem tak, že kopající noha opisuje oblouk zvenku směrem dovnitř. Uranikacukigeri je kop, který vede po dráze kopu nikacukigeri, ale v opačném směru, zevnitř ven, úderovou plochou je malíková hrana nohy. Tobigeri je kop ve výskoku, přičemž má celou řadu variant (maetobigeri, yokotobigeri a další). Hizageri je kop kolenem.

 

 

 

Uke waza 

Uke waza je souhrnný název pro techniky krytů, tedy obrannou techniku, kterou se má soupeřův úder, nebo kop odchýlit z původního směru a nebo zastavit. Mezi nejběžnější kryty patří následující: Ageuka, též nazývané jódanuke (džódanuke) je kryt hlavy směřující vzhůru, to znamená, že soupeřův útok je odchýlen nahoru nad hlavu. Sotouke je kryt směřující z vnitřku ven od těla. Uchiuke (učiuke) je kryt, který naopak směřuje z venku dovnitř. Oba dva kryty, jak sotouke tak uchiuke tedy odklánějí soupeřův útok stranou od těla, rozdíl spočívá v tom, že jeden se provádí zvnitřku ven a druhý obráceně. Protože pojmy vnitřní a vnější můžou být chápány za určitých okolností rozdílně, jsou názvy krytů sotouke a uchiuke v některých stylech karate přehozené. Zde jsou uvedeny názvy tak, jak odpovídají názvosloví ve stylu wado ryu. Gedanbarai (doslova spodní zametení) je kryt na spodní pásmo, který je vykonáván jakoby zametacím pohybem ruky směřující dolů a ven do strany. Všechny tyto kryty lze provádět jak rukou zavřenou v pěst, což je základní varianta, tak i otevřenou rukou. Další častý kryt je shutouke (šutouke), což je kryt malíkovou hranou otevřené ruky (tak zvaná ruka meč). Velice častý je kryt otevřenou dlaní, kterou se soupeřův útok vychýlí a odvádí stranou, jakoby smete z jeho původního směru. Tento kryt se nazývá nagashiuke (nagašiuke) – doslova kryt smetením. Jedná se vlastně o variantu uchiuke s použitím otevřené dlaně. Je potřeba si uvědomit, že krýt soupeřovy útoky je možné nejrůznějšími částmi těla a to do všech možných směrů a proto je krytů nepřeberné množství. Také je možné jako součást krytu soupeřův útok zachytávat a útočící končetinu si přidržet.

 

 

 

Další techniky

Hlavními bojovými technikami v karate jsou údery a kopy, ale kromě těchto do arzenálu bojových dovedností rovněž patří takzvané podmety, jejichž souhrnný název je harai waza, dále veliké množství hodů a porazů, kterým se souhrnně říká nage waza a dále technika páčení souhrnně označovaná jako kansetsu waza. Jako obranných akcí lze kromě krytů (uke waza), použít též celé řady úhybů, kterým se souhrnně říká kawashi waza (kavašivaza).

 

  

  

předchozí stránka

úvodní stránka